DEN 2. |
Ráno jsme vstali asi v sedm a vše jsme krásně stihli – stejně jako v noci – postavili jsme stan, než začalo a teď ho složili taky dřív, než začalo pršet. |
V osm jsme s naším funny car opustili místo pobytu. Autíčko nás neustále překvapovalo jednak tím, že na nás začalo na křižovatce mluvit a druhak tím, že při každém zastavení vypínalo motor, který následně v okamžiku sešlápnutí spojky opět pohotově naskočil. Až do deseti hodin jsme různě popojížděli po pumpách, marketech a též jsme se stavili opět v naší autopůjčovně, kde si Pavel upřesnil podmínky pronájmu. Uspokojili jsme potřeby hygienické i stravovací, místy až labužnické –  např. káva (pro změnu na Shellce) v přepočtu za 100 korun. Po exkurzi v supermarketu REMA 1000 jsme díky nepředstavitelně vysokým norským cenám odešli raději jen s vodou, džusem a buchtami, které na nás čekaly v oddělení slev. Našli jsme též bankomat a vybrali si dohromady 500 NOK (1650Kč), abychom měli později na nějaké ty suvenýry (ach ta naivita). |
 Pak jsme v podstatě s různými nedůležitými zastávkami na focení dorazili po celém dni až na polární kruh. To bylo zhruba v sedm hodin večer. Cestou se krajina měnila od zalesněných kopců až po tundru. Viděli jsme divoké řeky i krásné vodopády. Postupně se deštivý den měnil na slunečný. Na polární čáře bylo sice trochu frišno, ale zahřáli jsme se v místním šopu. Ceny nás sice trochu zmrazily, tak jsme se aspoň pokochali a odešli se třemi magnetkami s vyobrazením polárního kruhu. Monča poslala dětem pohlednici bratru za cenu kafe na benzině. Venku jsme objevili dvě auta z Čech, následně s těmi z ústeckého vozu i pokecali. Onen týpek měl bratra, který bydlí ve stejném městě jako Monča – ten svět je tak protivně malej! Dále se nám svěřili, že chtějí dojet až na Nordkapp.
|
 Po hodině běhání po kopcích a hromadách kamení jsme pokračovali dále v cestě, až jsme po pár kilometrech jízdy dorazili k vytápěnému WC v podobě útulné severské chaloupky, kde jsme povečeřeli u stolečků s kytičkami a dečkami. Bylo to poslední posilnění před cca 150 kilometrovou jízdou na sever do Bodo.
|
 Opět jsme začali klesat k moři do zeleně a na místě jsme byli asi ve 23 hod. Pavel měl z předchozích let vyhlídnuté místo na spaní, ale záhy jsme zjistili, že se zde prohání borci na motorkách. Inu, mapy se mění. Po prozkoumání dalších míst s možností pozorovat slunce, které pro všeobecnou oblačnost stejně nebylo vidět, jsme se jali hledat jiné místo noclehu. Na několik pokusů jsme vyjeli na skálu nad námi, kde nás čekalo překvapení v podobě několika karavanů a nějakého Seveřana se stativem, čekajícím patrně na slunce. Chudák… Na tomto místě jsme se tedy rozhodli, že ani tady spát nebudeme a jeli jsme zpět dolů. Už shora jsme si vyhlédli zátoku dole u Norského moře, kde se nám posléze podařilo i zaparkovat a najít místo k rozložení stanu (GPS 67.321708,14.476093). To jsme však byli nuceni učinit nadvakrát, neb mezitím začalo opět pršet. Protože to byla pouze přeháňka, už o půl jedné stan stál. Sice na kamení, ale i to jsme ještě před spaním vyřešili. Asi v půl druhé jsme vzdali čekání na noční slunce a zalezli raději do spacáků. Po půlhodině přišel i Pavel v doprovodu vodky s džusem, který opět slavnostně (avšak marně) čekal na případné protrhání oblačnosti a spatření nočního slunce. V noci několikrát pršelo a k ránu jsme začali pěkně klepat kosu.  Potvrdily se nám informace z průvodce, že Bodo je největrnější místo v Norsku. Před sedmou jsme byli nuceni vylézt, abychom definitivně neumrzli a šli se ohřát do auta, ve kterém Pavel zatopil navzdory cenám benzínu. Přitom venku bylo jen 11°C. Po půlnočním přílivu jsme mohli pozorovat ranní odliv. Při uklízení stanu opět nepršelo.
|
|
