DEN 3. |
S příjezdem do Norska se obchody na benzinách změnily ze SKLEPŮ na BUTIKY. Ranní siestu jsme se proto rozhodli provést na místní pumpě ESSO a byl to velmi dobrý tah! Minimálně hodinu jsme strávili střídavými návštěvami WC, kde by se opět dalo tančit. Tím pádem jsme tam mohli spáchat veškerou hygienu. |
V hlavní místnosti za společnosti místních štamgastů či montážních dělníků jsme příjemně posnídali kafe z automatu. V přilehlém REMU 1000 jsme dokoupili nuznou snídani (konečně aspoň jedno pivo v plechu ARCTIC BEER – vychlazené na arktickou teplotu za 24,- NOK) a už fádní buchty a džus. Jako novinku jsme přidali akční čokobonbony s mandlovou drtí. Vše nám zkasírovala příjemná komunikativní okatá černovláska, se kterou Pavel norsky pokonverzoval. Na rozdíl od včerejšího morouse na pumpě, který neodpověděl ani na TAKK. |
V autě pak Pavel (doposud konzumujíc pouze chleba s vysočinou), třímajíc české fazole z BILLY, prohlásil: „A teď začnou prasečí hody!“ Za pár chvil jsme účinky jeho fazolí opravdu pocítily. |
Jedeme dále směr východ po E6. Hraje nám k tomu v norském rádiu Richard Marx a my se kocháme okolními kopci. Benzínu máme dost, včera jsme natankovali u STATOILU, kde zlevnili cenu těsně před naším čepováním až na 14,91 NOK (49Kč). Možná to vystačí na skoro celý zbytek Norska. |
Projíždíme Lofoty. Nemám slov. To se musí vidět. Jsme plni emocí. Projíždíme neustále několika solidně dlouhými a temnými tunely. Opět se nám po projetí jedním z nich změnila krajina, jsme téměř u vody. Mohutné horské masivy kolem nás a modrozelené kaňony pod námi. Vše lemováno hlubokými široširými lesy, v několika odstínech zelené barvy. Současné obrázky jsou dosavadním vrcholem naší expedice IVECO (trička nosíme už třetí den). „Ty vaše žemle si zejtra taky koupím – dá se to jest“, ohodnotil Pavel nabízené sousto naší, už dva dny zakupované, svačiny. Nejenom duševní potrava je důležitá. Skála ve tvaru Dukovan na pravoboku nám unikla jen o vlásek. Všechno se nedá stíhat vyfotit z jedoucího vozu, neb silnice jsou úzké, téměř bez krajnic a zastavit bez upozornění či s ním není zrovna bezpečné. |
Jelikož Pavílkovi klesala víčka, udělali jsme bezpečnostní přestávku na pile – na sluníčku na kládách a on si zatím schrupl 15 minut v autě. Ve městečku Bognes však silnice E6 končí a další, zhruba 5km, úsek cesty je třeba pokračovat trajektem. Zhruba ve dvě hodiny jsme se nalodili na trajekt. Byli jsme první na startovní čáře. V podpalubí jsme se občerstvili a na pár závěrečných minut vyšli na palubu, abychom zdokumentovali hory zalité v mracích. Rovněž tak první jsme z trajektu ve Skarbergetu vyjížděli a vydali se směrem na Narvik. |
Tam jsme dorazili kolem čtvrté hodiny a krom toho, že jsme velmi výhodně dotankovali za 13,40 NOK (44Kč), (tato cena je obvyklá v celém Narviku a asi nejnižší v celém Norsku), prošli jsme se po městečku a vyfotili u místních pamětihodností. Zdokumentovali jsme i zelené SPZ norských vozidel. Jsou sice hůře čitelné, ale rozhodně neotřelé. Označují se tak některé vozy z důvodů pro nás zatím neznámých. |
Poté jsme se vydali na 250 kilometrovou pouť do Tromso – nejsevernějšího univerzitního města na světě, tzv. „Paříže severu“, kde jsme prozatím viděli pouze podzemí s několika podzemními kruháky. Město leží na ostrově, přístupné po dvou mostech. Cestou se nám nabízely nádherné scenerie s různými výhledy na okolní kopce a mořské fjordy. Při pohledu na cenu benzínu po cestě jsme si libovali, jak dobře jsme natankovali, neb zde stál benzín 15,80 NOK (52Kč). Neskutečný rozdíl oproti Narviku! My si naštěstí jedeme naším pidi autíčkem se spotřebou 4,5 l/100km, což je poezie! Ráda bych se vrátila k popisu našeho překvapení z kruhových objezdů v tromském podzemí. Tunelů jsme dnes potkali dost, různé délky a kvality, ale přece jen tunelový systém s několika kruhovými objezdy pod městem Tromso nás dostal. |
Posledních 80 km do místa našeho noclehu vedlo přes ostrovy pomocí mostu a tunelu. Postupně jsme přejeli po jejich obvodu tři ostrovy, než jsme dojeli na místo určení. A tím byla 70. rovnoběžka poblíž města Hansnes, kterou jsme po Cimrmanovsku slavnostně překročili. Následná prohlídka petrohradské ermitáže se však naštěstí nekonala  „Právě jsem upgradoval svůj život o level vejš!“ To byl jeden z prvních Pavílkových oslavných pokřiků. Poté následovalo hromadné focení jednotlivců s navigací s vyobrazenou 70. rovnoběžkou. Stejné nadšení jsme sdíleli při shledání místa na spaní. Nabídlo se nám u mořského pobřeží Severního ledového oceánu pod strání, na které jsme nechali auto. Podloží bylo velmi měkké – spojení mechu a borůvčí – a slibovalo velmi příjemnou noc. A tak se taky stalo. Ještě chvíli jsme čekali na půlnoční slunce, které se opět ztracené v oblačnosti neukázalo a zalezli jsme do spacáků ve svých apartních oblečcích. Já opět ve své čepičce, kterou jsem mohla během noci i sundat. Prý v ní vypadám jak po chemoterapii Když jsem ji pletla, nenapadlo by mne, že ji použiju v létě na dovolené. Vyspali jsme se do sytosti, téměř 7 hodin, ač naši střechu opět skrápěl déšť a rackové řvali. Propásli jsme i příliv. Paradoxně nejvíc na severu nejteplejší noc. |
|
|
